úvodní stránka / O čínské medicíně

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ČÍNSKÉ MEDICÍNY

V čínské medicíně nacházíme celou řadu specifických tezí, teorií, ale i praktických metod nebo postupů, jež jsou typické jenom pro ni, a jimiž se v samém základu liší od medicíny západní. Kdybychom z tohoto množství zvláštností měli vyjmout ty nejobecnější, můžeme říci, že pro čínskou medicínu nejcharakterističtějšími jsou dva rysy: jedním je celostní přístup k pojímání člověka; člověk je chápán jakoby buňka v organismu vesmíru, která je s ním spojena a podléhá stejným zákonům jako vesmír celý; tatáž jednota pak platí i uvnitř lidského těla, kde jednotlivé jeho části jsou spojeny v jeden vzájemně propojený a ovlivňující se celek. Druhým typickým rysem čínské medicíny je používání tzv. diferenciální neboli rozlišovací diagnostiky jako hlavní metody pro stanovení diagnózy nemoci i následného léčebného postupu a jeho konkrétních metod. Tato metoda velice pečlivě zkoumá a rozlišuje chorobné příznaky u každého člověka a každé nemoci, resp. i jejích jednotlivých stadií, zvlášť, a typické pro ni je, že léčebný postup nestanovuje paušálně podle zjištěné nemoci, nýbrž určuje jej vždy podle chorobných syndromů konkrétního člověka, zařazených do kontextu zkoumaných vztahů, a podle jejich případných průběžných proměn.

Celostní přístup

I když teorie čínské medicíny podrobně popisuje člověka také z hlediska medicínského - objasňuje činnost organismu, jednotlivé orgány a jejich specifické funkce, příčiny a projevy nemocí, léčebné metody atd. -, jejím nejcharakterističtějším rysem zůstává všudypřítomné uvědomování si propojenosti lidského organismu a jeho vnitřních i vnějších vazeb. Stejně důležité jako poznání činností součástí je pro ni i vysvětlování celku; je to z toho důvodu, že všechny části celku jsou podle ní tvořeny z téže substance - čchi -, řízené stejným, z ní samotné vyvěrajícím zákonem jinjan-gových přeměn, a proto se v principu chovají stejně. Člověka čínská medicína vidí jako zmenšeninu vesmíru, mikrokosmos, v němž probíhají procesy svou podstatou a mechanismy totožné s makrokosmickými ději. Náhled "člověk a nebesa se zemí si vzájemně rezonují" vyjadřuje omnoho hlubší zapuštěnost lidské bytosti do přírody, než jaká vyplývá jenom z prosté interakce s okolím prostřednictvím smyslových orgánů, pokožky, dýchání atd. Jelikož člověk je podle něj uhněten z téže látky jako celý vesmír - z jinjangové čchi resp. pěti prvků -, je tudíž v pravém smyslu slova jeho součástí a i pro něj platí tytéž zákonitosti, jaké pohybují celým napohled rozrůzněným, ale ve své podstatě homogenním vesmírem.

Člověk jako jednotný celek

Každý orgán v lidském těle vykonává jisté své specifické úkoly, avšak současně je propojen i s jinými orgány resp. částmi těla - je jimi ovlivňován a sám je také svou činností ovlivňuje. Tato spojitost, kde celek ovlivňuje části a části celek, se odráží v následujících oblastech:

Fyziologické funkce

Ústředím lidského organismu je podle čínské medicíny pět orgánů cang (játra, srdce, slezina, plíce, ledviny), které jakožto protějšky pěti prvků v mikrokosmu člověka prostřed¬nictvím své čchi řídí všechny základní funkce i všechny jeho další součásti. Tím vzniká síť vztahů jednak mezi orgány samotnými, jednak i mezi orgány a dalšími částmi těla jimi řízenými.

První okruh vzájemné podmíněnosti chodu fyziologických funkcí se vytváří mezi orgány cang. Každý z těchto orgánů vykonává celou řadu pro něj charakteristických činností, přičemž však jejich výkon je vázán i na činnost ostatních orgánů. Vezměme si jako příklad slezinu: jednou z jejích funkcí je vytvářet z trávené potravy tzv. postnatální esenci ťing, vyživující substanci nevyhnutelnou pro existenci a chod organismu. Ačkoliv je to úloha sleziny, k jejímu plnění potřebuje i podporu dalších cangů - jater, neboť ty zabezpečují vnitřní průchodnost organismu potřebnou pro dobré trávení; srdce, neboť to řídí pohyb i stav krve, s níž je esence smíchávána; plic, neboť ty řídí celkový mechanismus čchi v těle, jež je nevyhnutelný i pro proudění esence; ledvin, neboť ty uschovávají a poskytují tzv. vrozenou čchi, jež je hybnou silou funkcí všech orgánů, a tedy i sleziny.

Vedle těchto konkrétních spojitostí souvisejících s konkrétními fyziologickými aktivitami orgánů existují mezi cangy i celkové vztahy - tzv. vzájemného rození a ovládání - vyplývající ze vztahů mezi pěti prvky, k nimž cangy jednotlivě přináleží. Např. pro slezinu (zem) potom platí, že v cyklu rození ji rodí srdce (oheň rodí zem) a v cyklu ovládání ji ovládají játra (dřevo ovládá zem); slezina sama zase rodí plíce (zem rodí kov) a ovládá ledviny (zem ovládá vodu). Ve stejných vztazích, které znamenají, že se příslušné orgány vzájemně funkčně podporují i regulují, se nacházejí přirozeně i ostatní cangy. Bližší vysvětlení budou následovat v dalších kapitolách.

Druhý okruh vazeb, jež jsou příčinou fyziologické celistvosti lidského těla, vyplývá z tzv. vztahu povrch-nitro existujícího mezi orgány cang a dutými orgány fu (žlučník, tenké střevo, žaludek, tlusté střevo, močový měchýř, resp. trojitý zářič). Na základě něho každému z jinových orgánů cang (nitro) přináleží jeden jangový orgán fu (povrch), jenž je s ním funkčně spojen a na něm závislý. Například funkcí žlučníku je uskladňovat žluč a jejím prostřednictvím napomáhat procesu trávení potravy. Jak tento svůj zdánlivě svébytný úkol plní však závisí i na jeho párovém orgánu - játrech. Podle čínské medicíny totiž žluč vzniká transformací přebytkové čchi jater, a proto stav jater ovlivňuje i stav a funkčnost žlučníku. Obdobné spojitosti platí i mezi ostatními dvojicemi cang-fu, a kromě toho jsou mezi sebou funkčně provázány i orgány fu.

Třetí okruh představuje vztah mezi orgány cang a určitými tkáněmi či částmi organismu. Opět platí, že cangy pomocí své čchi vyživují a řídí příslušné partie těla, a že ty tudíž jsou danými orgány ve svých činnostech ovlivňovány; funkčnost těchto organických částí není proto jenom, záležitostí jich samotných resp. jejich poruch, nýbrž odráží především stav orgánů cang, jež jsou s nimi spojeny. V tomto smyslu játra souvisejí se šlachami a vazivem, srdce s cévami, slezina se svalstvem, plíce s pokožkou a ochlupením, a ledviny s kostmi.

Čtvrtý okruh fyziologických vazeb existuje mezi orgány cang a smyslovými orgány. Tyto orgány čínská medicína nazývá otvory nebo vývody (čchiao). Jejich pojmenování má svůj přesný smysl; nejsou totiž otvory jenom ve fyzickém smyslu slova, nýbrž současně jsou i vývody čchi jednotlivých orgánů. Čchi jater vychází očima, čchi srdce jazykem, čchi sleziny ústy, čchi plic nosem, čchi ledvin ušima. Vývody slouží jako brány spojující cangy prostřednictvím čchi s vnějším prostředím, současně však jejich funkčnost, ostrost vnímání příslušných podnětů, je podmíněna tím, v jakém stavu se nacházejí orgány cang, resp. jejich čchi.

Pátý okruh vazeb vychází z teze čínské medicíny, že kromě zmíněné propojenosti na orgány fu, tkáně a smyslové orgány, existují i jisté části těla, na nichž se cangy tzv. "vybarvují" (chua), což znamená, že podle jejich vzhledu, barvy ap. je možno rozeznat normální resp. poruchový chod cangů, jimž právě odpovídající vzhled je podmíněn. Kondice jater se takto pozná podle nehtů, stav srdce podle tváře, sleziny podle rtů, plic podle pokožky a ochlupení, ledvin podle vlasů.

Z uvedeného popisu vidíme, že nitky vztahů, odvíjející se od orgánů cang k jednotlivým částem těla a mezi nimi navzájem, propojují organismus jako síť a tvoří z něj jednotný celek, v němž skutečně žádná jeho část nemůže existovat a fungovat svébytně a nezávisle na ostatních.

Chorobné poruchy

Z výše zmíněných skutečností vyplývá další poznání teorie čínské medicíny - že totiž organismus se chová jako celek i v případě onemocnění. To znamená, že i zdánlivě místní chorobná porucha (určitého orgánu anebo určité části těla) zasahuje rušivě do chodu celého organismu, dále že může způsobit poruchy jiných orgánů a částí těla, a nakonec že příčina jejího vzniku se původně může nacházet zcela jinde, než kde se porucha momentálně projevuje. Takže řekněme onemocnění některého orgánu cang kromě toho, že se projeví přímo na něm jako narušení jeho funkcí, může se v rámci vztahů mezi pěti cangy-prvky přenášet na ostatní orgány cang; prostřednictvím vztahu povrch-nitro může postihnout párový orgán fu; na základě souvislostí mezi orgány a jimi řízenými částmi těla může negativně ovlivnit i odpovídající oblast organismu; zasáhnout může i příslušný smyslový orgán, jenž je vývodem čchi daného cangu, atd.

Přibližme si takovouto situaci na příkladě plic. V normálním stavu jejich čchi klesá dolů a celkově řídí i všechny sestupné pohyby v těle. Při narušení této jejich funkce se čchi začne v hrudi zahrazovat, což vyvolává kašel jako typický příznak onemocnění plic. Stagnace čchi plic však současně znamená i zásah do celého systému lidského organis¬mu. Ovlivní ledviny, neboť k nim voda sestupuje i díky sestupování plicní čchi (patologický vztah kov nerodí vodu, resp. nemoc matky postihuje dítě); bude blokovat funkci jater udržovat vnitřní průchodnost organismu (kov si podmaňuje dřevo); ovlivní srdce, neboť na proudění krve se podílí jako hybná síla i čchi plic (kov ponižuje oheň); postihne slezinu, neboť její čchi potřebuje vystupovat nahoru do plic (nemoc dítěte poškozuje matku), atd. Další možný přesun nemoci je směrem na párový orgán fu, v tomto případě na tlusté střevo; nedos¬tatečná podpora sestupným pohybům ze strany čchi plic může způsobit stagnaci i ve střevě a zapříčinit zácpu. Disharmonií čchi plic bude trpět i její vývod - nos; začne se zanášet, ucpávat, zhorší se jeho vjemové vlastnosti apod.

Chorobná porucha plic tedy nezůstává ohraničena jenom na ně, nýbrž šíří se i do ostatních částí těla. Přitom však ani sama nemusela vzniknout přímo v plicích, ale její původ může být jinde. Například stagnaci čchi a následný kašel způsobují i vnější činitele (např. vítr, chlad, vlhko, atd.) tím, že vniknou do pokožky (jež je řízena plícemi) a v ní blokují proudění čchi, což zpětně vyvolává zahrazování čchi plic. Jinou příčinou kašle však může být i porucha sleziny, která řídí přepravu tělesných tekutin, a tudíž i hlenů; v případě oslabenosti její čchi se hleny v plicích začnou srážet a dráždí ke kašli. Dalším původcem onemocnění plic mohou být i játra; je to zejména v situaci, kdy tzv. "oheň dřeva trestá kov", čili když játra mají příliš mnoho ohně (jangu), jenž vystupuje do plic, vysušuje jejich jinové složky, a tím vyvolává kašel. Obdobné souvislosti platí přirozeně i pro ostatní orgány těla.

Diagnostika a léčení

Znalost toho, jak funguje zdravý lidský organismus, ale i toho, jak dochází k jeho chorobným poruchám a čím se projevují, poskytuje čínské medicíně jedinečné vodítko k určování příčin nemocí a následně i k výběru léčebných postupů a metod. Vycházeje z integrity těla, nemoc - ač je zdánlivě lokalizovatelná na určitou jeho část - posuzuje jako narušení rovnováhy celku. Proto si tuto postiženou část zařazuje do kontextu už popisovaných vztahů a spojitostí, a hledá, které se v daném případě na vzniklé nerovnováze podílejí nejvíce. K tomu slouží diagnostika podle tzv. čtverého vyšetření (s\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\'-čen) - zrakem, sluchem, dotazováním a zkoumáním pulzu. Lékař pozoruje celkový vzhled pacienta, zkoumá vzhled a barvu pokožky, tváře, nehtů, vlasů, atd., a podle nich usuzuje na funkčnost příslušných vnitřních orgánů. Zvláštní pozornost věnuje zkoumání jazyku; podle čínské medicíny totiž dráhy čchi všech orgánů přímo či nepřímo procházejí jazykem, a proto stav jejich čchi (jež je odrazem vyváženosti anebo nevyváženosti orgánů) se projeví i na příslušných partiích jazyku a na jeho celkovém vzhledu. Tato pozorování vycházejí ze zásady, že "všechno, co je uvnitř, musí se projevovat i navenek", a tudíž - jak se píše ve Vnitřní knize Žlutého císaře - "pozorováním vnějších projevů se dá poznat (stav) vnitřních orgánů, a tím i zjistit místo (vzniku) nemoci.

Vyšetření zrakem je doplňováno nasloucháním hlasu pacienta, posouzením jeho intonace a síly, vzdychání nemocného atd., neboť i zde existují souvislosti s jednotlivými orgány, a dále přesně cílenými dotazy na pocity v těle, chuť či nechuť k jídlu, předcházející onemocnění apod., jimiž se dotváří celkový obraz pacientova stavu. Velká pozornost je věnována zkoumání pulzu, což opět vychází z přesvědčení, že stav čchi orgánů se přenáší i do pulzu (neboť jejich čchi je smíchána s krví), a že podle jeho změn je tudíž možno usuzovat na změny v příslušných orgánech.

Po takovémto komplexním vyšetření lékař stanoví diagnózu a podle ní zvolí potřebnou metodu léčby. Léčba je zaměřena na odstranění příčiny nemoci, a proto nemusí být vždy nasměrována přímo na postiženou část organismu. Jestliže například u zanícení očí vyšetření ukáže na disharmonii jater (oči jsou vývodem jater), léčba bude zaměřena na játra, a ne na oči; jestliže ještě podrobnější vyšetření odhalí, že příčinou disharmonie jater je přitom nedostatek přísunu esence ledvin v důsledku jejich oslabenosti (vztah "voda nesvlažuje dřevo" resp. "nemoc matky postihuje dítě"), léčeny budou ledviny, navzdory tomu, že navenek postiženy jsou oči.

Člověk jako jednotný celek s přírodou

Lidský organismus netvoří jednotný a propojený celek jenom v rámci sebe sama, nýbrž je spojen i se svým přírodním resp. i kosmickým prostředím. Jelikož tyto vztahy jsou ještě subtilnější a smysly nesnadněji odhalitelné než vztahy v rámci organismu, je vskutku obdivuhodné, jak hluboce jim staří Číňané rozuměli. Klasická čínská medicína, a to je znovu důkaz jejího hlubokého vhledu, nezůstává totiž jenom u všeobecného konstatování nějakých abstraktních vztahů mezi člověkem a přírodou, nýbrž dokáže je věcně a adresně popsat. Tím z nich vytváří unikátní prostředek na objasnění principu životních pochodů v člověku i vnějších činitelů "mimo" něj, jež ho ovlivňují a podmiňují. Obdobně jako vnitřní vztahy i tyto vnější vazby jsou v medicíně uplatňovány při vysvětlování tří základních oblastí:

Fyziologické funkce

První okruh vazeb je dán již zmiňovanou skutečností, že čínská medicína člověka chápe jako vytvořeného z čchi čili jin-jangu a pěti prvků. Jednotlivé části a složky organismu se v souladu s přirozeností jin-jangu dělí na více jinové anebo více jangové, čímž jsou současně podmíněny i jejich charakteristické vlastnosti. Například všeobecné rozmístění jin-jangu je takové, že jang je na povrchu, zatímco jin je uvnitř; proto okrajové části těla - končetiny, prsty - jsou více pohyblivé (pohyb je vlastností jangu), zatímco vnitřní části - orgány, tkáně apod. - jsou více statické (nehybnost je vlastností jin). Orgány cang jsou jinové, a proto jsou plnější, hmotnější a mají absorpční vlastnosti (všechno projevy jin), orgány fu jsou jangové, a proto jsou duté, lehčí, a jejich základní charakteristikou je vypuzování (což jsou vlastnosti jangu), atd.

Obdobným způsobem předurčuje chování organismu i pět prvků. Jejich protějšky v těle jsou orgány cang; každý z nich patří k jednomu z prvků a základní rysy jeho chování se proto odvíjejí od vlastností daného prvku. Například vlastností prvku dřevo (rostlinstvo) je, že se roztahuje do okolí, proniká jím; proto játra prostřednictvím své čchi řídí vnitřní průchodnost organismu. Oheň je svou přirozeností horký, a proto srdce, jež k němu patří, se prostřednictvím svého jangu (teplo je vlastností jangu) podílí na zateplování organismu. Vlastností země je, že plodí a živí, proto je to slezina, která z potravy produkuje esenci vyživující organismus, atd.

Další okruh spojitostí je také výsledkem řetězců vzájemných vazeb mezi věcmi a jevy, odvíjejících se od jednotlivých prvků. Konkrétně jde o to, že pět prvků je propojených s ročními obdobími, a s nimi jsou tudíž těsně spjaty i příslušné orgány cang. Ke dřevu přináleží jaro, a proto nejvnímavějšími na podnebí v tomto ročním období jsou játra, anebo řečeno pojmy čínské medicíny "čchi jater je propojena s jarem" k ohni patří léto, a létem je tedy nejvíce ovlivňováno srdce; zem je spojena s pozdním létem, a v tomto období je zvenčí nejvíce ovlivňována slezina; kov je prvkem podzimu, a s podzimem jsou proto spjaty plíce; k vodě patří zimní roční období, a s ním tudíž souvisejí ledviny.

Souběžně s tímto sezónním připodobňováním se přírodě přes pět cangů, organismus následuje i celoroční rytmus pohybu čchi. Čchi jakožto vitální síla přírody prochází během roku určitými fázemi: na jaře se tzv. rodí, aktivizuje, v létě narůstá, překypuje, přes pozdní léto v tomto vzestupném trendu dochází ke změně, zlomu, na podzim se čchi začíná shromažďovat, ztišovat, a v zimě se uschovává, uskladňuje. Tento cyklus rození (šeng), narůstání (čang), přeměny (chua), shromažďování (šou) a uschovávání (cchang), zde představující vlastně střídání jin a jangu v planetárním rozměru, se přenáší i na chování čchi v lidském těle a s tím související změny v jeho fyziologických činnostech. Na jaře se člověk začíná více aktivizovat, jangizovat, v létě jsou životní procesy v plném proudu a tělo se nejvíce otevírá vnějšímu prostředí, na podzim se začíná stahovat do sebe a v zimě se ztišuje a uzavírá.

"Když klima je teplé a slunce jasně svítí, tehdy krev v člověku má správnou konzistenci a dobře proudí, a ochranná čchi se pohybuje na povrchu (těla); proto (za takovýchto podmínek) se krev může snadno vyronit ven a čchi se také pohybuje lehce. Když je klima studené a svit slunce zastřený, tehdy se krev v člověku zahušťuje a ochranná čchi se stahuje dovnitř."

Přibývání a ubývání čchi během roku má dále vliv i na charakter pulzu, což je skutečnost podstatná zejména při určování diagnózy pomocí vyšetření pulzu. Všeobecně je možno říci, že charakter pulzu se mění podle síly čchi v jednotlivých ročních obdobích, tj. na jaře a v létě je silnější, větší, napjatější, zatímco na podzim a v zimě se stahuje více do hloubky, je tenčí, slabší, měkčí.

Čchi (anebo přesněji - jangová čchi) vykazuje určité fáze nárůstu a poklesu nejenom v celoročním cyklu, nýbrž i v průběhu jednoho dne. Spolu s pohybem slunce (jež je hlavním jangovým zdrojem v našem okolí) ráno začíná sílit, vrcholí přes poledne a k večeru slábne; v noci pak přebírá vládu jinová čchi. Čchi v člověku, jeho životní síla, se chová obdobným způsobem, a proto poznání této zákonitosti a schopnost či neschopnost vědomě sladit svůj způsob života s rytmem pohybu čchi je podle čínské medicíny jedním z hlavních předpokladů uchování dobrého zdravotního stavu.

"Jangová energie během dne řídí povrch těla. Ráno na úsvitě začíná ožívat, přes poledne je nejsilnější, po západě slunce je již slabá, a tehdy se zavírají i brány čchi (póry v pokožce). Jang k večeru se shromažďuje a uschovává uvnitř. V této době již není radno unavovat tělo, ani se netřeba zdržovat na sychravých zamlžených místech. Kdo se protiví zákonitostem chodu jangu v těchto třech denních dobách, nedokáže si uchránit tělo před vnějšími škodlivostmi, jež jej budou následně oslabovat."

Chorobné poruchy

Lidské zdraví, viděno očima čínské medicíny, je vlastně stav čchi, životní síly člověka, schopnost udržovat si ji přiměřeně silnou a harmonickou, což znamená, že její jinová a jangová složka musí být neustále ve vzájemně vyváženém poměru a v přiměřené kvalitě. Jelikož čchi člověka - i když je vázána na něj - je současně i součástí čchi přírody, dochází k interakci mezi vnějším prostředím a vnitřním prostředím organismu, a tím k ovlivňování stavu čchi s případnými chorobnými následky. Tato spojitost se projevuje hlavně ve dvou oblastech.

Za prvé, vnější atmosférické vlivy, jako jsou vítr, chlad, vlhko, teplo apod., se za jistých okolností stávají chorobnými činiteli. Dokáží se totiž protlačit dovnitř organismu (zpočátku jenom na povrch těla, do pokožky) a tam vyvolávají disharmonii jeho čchi - přeplňují ji, zachlazují, přehřívají, atd., prostě narušují rovnováhu mezi jin-jangem čchi v těle, a tak se stávají příčinami onemocnění. Podle čínské medicíny však k tomu dochází jenom tehdy, když je čchi člověka tzv. prázdná (sü), oslabená, a nedokáže proto zabránit vniknutí těchto škodlivých činitelů. Zdravá čchi (v tomto případě jde především o její jangovou povrchovou složku, tzv. ochrannou čchi), naopak, má dostatečné odpudivé schopnosti, a dokáže proto organismus ochránit.

"Vítr, déšť, chlad anebo horkost, pokud nenarazí na prázdnotu, samy o sobě člověku ublížit nemohou. Lidé, jež náhle přepadne vichřice či liják, a navzdory tomu neonemocní, netrpí prázdnotou (čchi), a právě proto jim ony škodlivosti samy nemohou narušit zdraví. Prázdná větrná škodlivost se v těle usídlí jenom za předpokladu, že už v něm nachází prázdnotu."

Druhá oblast se týká charakteru nemocí vzhledem k ročnímu období, a též změny povahy onemocnění v průběhu dne - vše v souvislosti se střídáním jin-jangu čchi přírody. Na jaře a v létě převládá jang, proto i nemoci jsou častěji horečnaté povahy (teplo je vlastností jangu), onemocnění na podzim a v zimě jsou provázena pocity chladu, třesavkou, bolestmi kloubů a kostí apod; jsou tedy více jinové. Kromě toho v jednotlivých ročních obdobích jsou na onemocnění náchylnější ty orgány, které s daným obdobím souvisejí v rámci pěti prvků. Takže například v létě je nejvíce ohroženo srdce, na podzim jsou ohroženy plíce, v zimě ledviny, atd. V souhlasu se vztahy rození a překonávání mezi pěti prvky se chorobné disharmonie orgánů vzniknuvší v příslušných obdobích roku mohou dále též přesouvat na jiné orgány. Například neodstraněná disharmonie plic, k níž došlo na podzim, bude negativně ovlivňovat i stav ledvin v zimě (nemoc matky postihuje dítě), ale i stav jater na jaře (kov překonává dřevo), a podobně.

Střídání jin-jangu během dne má také vliv na průběh onemocnění. Souvisí to s tím, že přes den je silnější jangová složka, a proto je silnější i jang v člověku, který předs¬tavuje hlavní složku ochranné čchi bojující s chorobnými vlivy; v noci jang slábne, a snižuje se tudíž i obranyschopnost organismu. Proto můžeme často pozorovat, že přes den má nemoc poměrně lehčí průběh, ale k večeru a v noci se pacientovi přitíží.

"Žlutý císař řekl: Rád bych slyšel něco o čchi čtyř ročních období.
Čchi Po odvětil: Jaro řídí rození, léto narůstání, podzim dozrávání a zima uschovávání; takový je obvyklý řád čchi a člověk je jím také ovlivňován. Uvažujeme-li o čtyřech ročních obdobích dne, pak ráno je jako jaro, poledne je jako léto, západ slunce je jako podzim a půlnoc je jako zima. Ráno čchi člověka počíná ožívat, chorobná čchi je tudíž oslabena, a proto ráno člověk má jasnou hlavu; přes poledne je čchi člověka v plné síle, a tedy přemáhá škodlivost a člověk se cítí dobře; k večeru čchi člověka začíná slábnout a škodlivá čchi počíná ožívat, proto se (pacientovi) přitíží; o půlnoci se čchi člověka vtahuje do orgánů cang, škodlivá čchi tudíž sama obsazuje celé tělo, a proto se chorobný stav stává mnohem vážnějším."

Diagnostika a léčení

Kromě využívání zásad diagnostiky vycházejících z pojímání lidského organismu jako celku, rozšiřuje čínská medicína proces hledání příčin onemocnění i o zkoumání a posuzování celého komplexu vztahů mezi člověkem a jeho okolím. Vedle nemoci samotné a jejích projevů přihlíží tedy i k momentálnímu ročnímu období, podnebním vlivům, životnímu prostředí, geografickým činitelům, atd. V textech klasických děl čínské medicíny je nejednou zdůrazňováno, že skutečně dobrý je jenom ten lékař, který při určování diagnózy dokáže brát v potaz všechny vnější i vnitřní vlivy a vztahy, a přesný postup a metody léčby stanoví až na základě takovéhoto pečlivého vyšetření.

"Mudrcovo léčení je takovéto: je nutné znát princip jin-jangu nebes a země i zákonitosti chodu čtyř ročních období, vztahy mezi pěti orgány cang a šesti orgány fu, vztah samičího (jin) a samčího (jang), povrchu a nitra; dále je třeba znát všechno podstatné z léčby jehlami a požehováním, kamennými jehlami a bylinami, zkoumat životní styl člověka, ovládat zásady diagnostiky a léčení, rozumět vlivu fyzické kondice na vznik onemocnění, brát v úvahu věk pacienta i jeho povahu, jestli je odvážnější, anebo spíše bojácnější. Potom je třeba zjišťovat, ke které části těla nemoc náleží, aby bylo rozlišeno místo jejího původu, a všechny získané údaje je nutno posuzovat i s ohledem na roční dobu a stav pulzu. Vyšetření musí být takto dokonalé!"

Při hledání příčiny a lokalizace chorobné poruchy tedy dobrý lékař zkoumá např. povahu pulzu, zda odpovídá danému ročnímu období (a jestli tudíž příslušný orgán je anebo není v harmonickém stavu), zajímá ho barva pokožky na tváři resp. v jejích jednotlivých úsecích, neboť ta vypovídá o korelaci mezi orgány cang a ročními obdobími, zkoumá i pokožku na vnitřní straně předloktí, neboť i ta vykazuje jisté změny vzhledem k jednotlivým částem roku a k nim náležícím orgánům, atd. Podrobně se těmito spojitostmi zaobírá učení o diagnos¬tice.

Co se týče procesu léčení, znalosti o propojení člověka s přírodou vstupují do něj ve dvou oblastech. Jednou je ovlivňování výběru konkrétní léčebné metody. Např. v akupunktuře se zmíněné kolísání hladiny čchi v průběhu roku respektuje tím, že na jaře a v létě - kdy čchi je více u povrchu - jsou upřednostňovány body ležící v menší hloubce pod povrchem, zatímco na podzim a v zimě - kdy se i čchi stahuje dovnitř - je třeba volit body, jež leží hlouběji. Podobně je přihlíženo i na vztahy mezi jednotlivými orgány a příslušnými ročními obdobími a dbá se na jejich specifika. Proto např. v létě, které přináleží ohni a je nejvíce jangové, není vhodné používat doplňovací metody na srdce, jež také patří k ohni a má tendenci k nadbytku jangu, v zimě zase není vhodné používat vypouštěcí léčebné metody na ledviny, které souvisejí se zimním obdobím a s chladem, a mají tendenci trpět nedostatkem, prázdnotou čchi. V obou případech by totiž použitím zmíněných postupů došlo k ještě většímu vychýlení nerovnováhy čchi daných orgánů, neboť namísto "doplňování prázdnoty" anebo "vypouštění nadbytku" - což jsou základní zásady obnovování rovnováhy čchi - by se "doplňovalo plné" a "vyprazdňovalo prázdné". Případné negativní dopady takovéto léčby jsou jednoznačně považovány za chybu lékaře:

"Jestliže při léčení nejsou pochopeny (zákonitosti) přeplněnosti anebo oslabenosti čchi ročních období, prázdnoty anebo plnosti čchi člověka, a tedy se ustaluje škodlivá a napadá správná čchi, doplňuje se plné a vyprazdňuje prázdné, tehdy je to vždy vina lékaře."

"Když jsou při léčení porušovány (zákonitosti) rození, nárůstu, proměny, shromažďování a uschovávání čchi čtyř ročních období, tehdy takzvané neštěstí z protivení se nebesům je jenom vinou lékaře."

Druhá oblast, do níž se přenáší znalost o propojenosti člověka s přírodou, je v klasické čínské medicíně svou podstatou vlastně nejdůležitější; je to oblast prevence, předcházení onemocněním. V klasických knihách je vyjádřena zásadou "léčit, dokud ještě nemoc nevznikla" (č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\' wej ping). Stručně řečeno, znamená schopnost žít podle přírodních (jinjangových) zákonů, vědomě - na základě jejich poznání - se jimi řídit a vyhýbat se takovým tělesným i duševním aktivitám, jež by směřovaly proti jejich logice. Proto například na jaře a v létě (které přináleží k jangu) se doporučuje více pohybu a zvýšená aktivita, což je v souladu s povahou jangu, zatímco na podzim a v zimě (které patří k jin) je potřebné aktivitu utlumovat, abychom si pěstovali jin a zabránili ztrátám jangu, jenž je v této roční době oslaben. Obdobně má být respektováno střídání jin-jangu i v průběhu dne, tj. je možné být více aktivní v jeho jangové fázi (od rána do odpoledne), ale už k večeru a v noci, kdy vládu přejímá jin, je třeba se celkově fyzicky i psychicky ztišovat. Tyto i mnohé další zásady byly odedávna vtělovány do praktik jang-šeng, čili pěstování života, jež tvořily - a dodnes tvoří - velice důležitou součást medicínské praxe a jimž je i v současné době věnována stále větší a bezpochyby zasloužená pozornost.

Léčba na základě diferenciální diagnostiky

Vedle komplexního pojímání člověka jako integrální součásti přírodního celku druhým výrazným charakteristickým rysem čínské medicíny je používání tzv. diferenciální, rozlišovací diagnostiky jako základny pro stanovení metod léčby.

Hlavní pojmy

Rozlišovací diagnostika (pien-čeng; pien - rozlišovat, diferencovat; čeng - chorobné příznaky) představuje základní postup či metodu určování příčiny onemocnění. Zdravý organis¬mus, činnost jeho orgánů atd. se navenek projevují určitými pravidelnými příznaky. Při onemocnění se tyto příznaky, anebo alespoň část z nich, mění resp. objevují se nové atypické příznaky, signalizující chorobnou změnu v organismu. Detailní znalost projevů zdravého organismu - a velká část teorie čínské medicíny se věnuje právě popisování normálně činného lidského organismu - umožňuje hledat v něm i základní příčinu, která způsobila proměnu obvyklých příznaků na neobvyklé. K tomu slouží již zmíněné čtvero vyšetřování (zrakem, sluchem, dotazováním, palpací); jeho pomocí lékař získává soubor informací, které dále analyzuje a zatřiďuje do celého komplexu vztahů v rámci organismu i mezi organismem a přírodním prostředím, jak již byly uvedeny dříve. Tak se postupně dostává k lokalizaci nemoci, stanovení její povahy a příčiny, na základě čehož pak může přistoupit k tzv. výběru a určení léčebné metody (lun-č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\'). Při zkoumání chorobných projevů čínská medicína rozlišuje symptomy čili příznaky, a syndromy čili soubory příznaků.

Symptomy (čeng, resp čeng-čuang) jsou jednotlivé příznaky signalizující poruchu zdravotního stavu např. bolesti hlavy, horečka, kašel, zvracení, charakter pulzu, vzhled jazyku, atd. Mají velkou výpovědní hodnotu, avšak ne jako izolované, nýbrž jen jako zapojené do souboru ostatních příznaků.

Syndrom (čeng, resp. čeng-chou) je soubor všech příznaků charakterizujících určité onemocnění resp. jeho etapy. Teprve vyhodnocení celého souboru symptomů vypovídá poměrně přesně o onemocnění, protože v něm se odráží povaha, příčiny, místo choroby, ale i stav organismu, způsob jeho interakce s vnějším prostředím, síla obranyschopnosti, atd.

Přes zkoumání symptomů a syndromů se lékař dostává k samotné nemoci (ping, resp. ťi-ping) a k určení její základní příčiny. Mezi nemocí (ping), symptomem (čeng-čuang) a syndromem (čeng-chou) je těsný vztah, ale současně i jasný rozdíl. Nemoc, ping, je v čínské medicíně charakterizována jako narušení rovnováhy jin-jangu anebo čchi a krve v důsledku určitých vnitřních anebo vnějších příčin, které vede k poruchám funkcí orgánů a dalších částí organismu. Projevuje se jednotlivými konkrétními příznaky - symptomy, čeng-čuang; ty se však nemusí při určité dané nemoci vždy opakovat, neboť stejné onemocnění může mít různé příčiny, a tudíž i odlišné příznaky. Syndromy, čeng-chou - jakožto souhrn symptomů, celkový zjev pacienta -, jsou vnějším projevením se nemoci prostřednictvím příznaků. Mají k ní ještě těsnější vztah než symptomy, ale nejsou s ní totožné; i u téže nemoci se totiž může vyskytnout a vystřídat vícero syndromů - např. v souvislosti s jednotlivými stadii onemocnění, anebo jako následek odlišných příčin, jež vedly ke stejnému onemocnění.

Druhy rozlišovací diagnostiky

Jak už bylo zmíněno, rozlišovací diagnostika je základním postupem čínské medicíny ke stanovení příčiny onemocnění a následné léčby. V procesu hledání této příčiny jednak dává důraz na všechny souvislosti ovlivňující zdravotní stav - např. životní prostředí, roční dobu, podnebí, celkovou tělesnou konstituci pacienta, jeho povahu, věk, zaměstnání, atd. -, a jednak velice pečlivě vyhodnocuje samotné chorobné příznaky, které shromažďuje a vyhodnocuje prostřednictvím čtvera vyšetření. Aby vyšetření bylo co nejpodrobnější, existují v rámci rozlišovací diagnostiky ještě další, úžeji zaměřené jednotlivé její postupy. Hlavní jsou tyto: roz¬lišovací diagnostika podle osmi základních syndromů (pa-kang pien-čeng); v ní je nemoc podle příznaků zařazována do některé z osmi hlavních kategorií onemocnění - tj. mezi nemoci jinové, jangové, povrchové, vnitřní, chladné, horké, z plnosti, z prázdnoty. Rozlišovací diagnostika podle orgánů cang a fu (cang-fu pien-čeng) se zaměřuje na odhalení příčiny chorobné poruchy v jednotlivých orgánech, resp. v jejich vzájemných vztazích. Rozlišovací diagnostika podle čchi, krve a tělesných tekutin (čchi-süe jie-ťin pien-čeng) zkoumá nemoc z hlediska harmonie či disharmonie mezi čchi, krví a tělesnými tekutinami. Rozlišovací diagnostika podle šesti drah (liou-ťing pien-čeng) hledá příčiny nemoci podle poruch v drahách oběhu čchi; šest drah (tj. tři druhy jangových - tchaj-jang, šao-jang, jang-ming, a tři druhy jinových - tchaj-jin, šao-jin, ťüe-jin) je zkrácené pojmenování pro dvanáct hlavních drah čchi. Rozlišovací diagnostika podle tří zářičů (san-ťiao pien-čeng) uvažuje o příčinách nemocí v souvislosti s tímto energetickým orgánem těla. (Blíže ke třem zářičům resp. trojitému zářiči viz kapitolu o vnitřních orgánech.) Rozlišovací diagnostika podle příčin nemocí (ping-jin pien-čeng) hledá původ onemocnění v některé z vnějších anebo vnitřních příčin vzniku nemocí, jak je definuje čínská medicína. Všechny uvedené druhy rozlišovací diagnostiky je možno kombinovat a slouží k přesnějšímu stanovení diagnózy.

Léčba podle rozlišovací diagnostiky

Pro čínskou medicínu při zvažování výběru léčebné metody je zvlášť typický způsob, jakým zkoumá konkrétní vztah mezi nemocí a jejími syndromy, soubory příznaků. Nejprve začíná rozlišením a zatříděním syndromů, jimiž se onemocnění projevuje; na jejich základě pak definuje nemoc a její původ; když je však nemoc již určena, opětovně se vrací k syndromům a dále je blíže posuzuje, neboť na nich závisí jaká metoda léčby bude použita. To vyplývá z již zmíněné skutečnosti, že jedna nemoc se může projevovat různými syndromy. Vezměme si jako příklad nastydnutí: jeho běžnými příznaky jsou horečka, zvýšená citlivost na chlad, bolesti hlavy či celého těla. Jenomže v závislosti na odlišných příčinných faktorech se toto tzv. povrchové onemocnění z vnějších příčin ještě dělí na dva odlišné typy spojené s ne úplně stejnými syndromy - totiž na nastydnutí z větrného chladu (feng-chan), anebo na nastydnutí z větrné horkosti (feng-že). Až po rozlišení, o který typ se jedná, je možné přistoupit k léčbě, neboť podle toho se bude řídit i výběr léčebných metod: když jde o větrný chlad, zvolí se - např. při použití farmak - metoda otevírání povrchu pomocí léčiv pálivé a teplé povahy, když jde o větrnou horkost, povrch se bude otevírat léčivy pálivé, avšak studené povahy. Z toho je vidět, že léčba na základě diferen¬ciální diagnostiky je důsledně zaměřena na podstatu věci. Vyhýbá se zjednodušenému postupu, jakým je např. odstraňování jenom příznaků nemoci - při horečce srážení horečky, při bolestech hlavy odstraňovaní bolesti hlavy, apod. -, ale i paušálnímu užívání stejného léku na stejnou nemoc, které nehledí na příčiny, stadia a další okolnosti onemocnění.

Vycházejíc z poznání, že jedna nemoc se může projevovat více syndromy, a naopak, různé nemoci se v určitém stadiu vývoje vykazují totožným syndromem, léčba podle rozlišovací diagnostiky používá dva základní principy - "stejné nemoci léčit odlišným způsobem" a "odlišné nemoci léčit stejným způsobem".

Princip "stejné nemoci léčit odlišným způsobem" (tchung- ping i-č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\') respektuje skutečnost, že nemoc v důsledku faktorů času vypuknutí, geografických podmínek, celkové odolnosti organismu, stadií onemocnění atd. může být provázena růz¬norodými syndromy, a proto je nutné na její odstranění použít přiměřené metody vždy podle konkrétní situace. Například uváděné nastydnutí je léčeno jinak v létě než v ostatních ročních obdobích - to je odlišnost v přístupu závislá na čase. V případě řekněme spalniček se zase postupuje podle stadií onemocnění, neboť každé z nich si vyžaduje jiný zásah - v počátečném stadiu, kdy se vyrážky ještě nevysypaly, je vhodné tzv. otevírat povrch; ve středním stadiu, kdy je horkost v plicích, je třeba často tzv. pročisťovat plíce; v závěrečném stadiu, kdy přetrvává horkost a došlo proto k poškození plic, je nutné především doplňovat jin a pročišťovat horkost.

Princip "odlišné nemoci léčit stejným způsobem" (i-ping tchung-č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\') je založen na poznání, že při různých nemocech se v určitém stadiu jejich vývoje může objevit totožný syndrom, a je tudíž možné navzdory jejich zdánlivé různosti k léčbě použít stejnou metodu. Například dlouhodobé průjmy, hemeroidy a poklesávání dělohy jsou různé nemoci, avšak při všech se objevuje stejný syndrom propadávání střední čchi dolů (čung-čchi sia-sien), jenž je důsledkem oslabení čchi sleziny. Proto je v každém ze zmíněných případů možné uplatnit léčebné metody a prostředky na doplnění a zvedání střední čchi.

Při terapii v čínské medicíně tedy ani není natolik podstatná klasifikace a definice nemoci, jako spíše správné stanovení diagnózy a rozlišení syndromů, jež ji provázejí. Jestliže jsou syndromy totožné, je možno uplatnit stejnou metodu léčby i v případě různých nemocí, když se syndromy odlišují, stejná nemoc bude léčena po každé jinak. Tento základní princip léčby na základě rozlišovací diagnostiky je shrnut v poučce "jsou-li syndromy shodné, pak je shodná i léčba, jsou-li syndromy odlišné, pak je odlišná i léčba" (čeng tchung č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\'i tchung, čeng i č\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\' i i).

Nahoru